Aby jste něco nebo někoho pochopili, musíte znát i jeho historii. Vědět, proč je zloděj zlodějem, proč vrah se stal vrahem, proč toho nebo onoho vedou kroky k činům, které dělá.

Po několik dnů budeme sledovat historii židů, tak jak je zaznamenala Ottova encyklopedie. Připomínám, že Ottova encyklopedie, pro někoho Ottův slovník naučný, byla vytvořena v letech 1888-1909. Tedy v době, kdy jsme ještě patřili pod Rakousko-Uhersko, do první světový války zbývalo necelých 10 let a Rusko bylo ještě Ruskem, něž ho zcela ovládli židi v čele s židem V. I. Leninem (Uljanovem) a na x-desetiletí z něj židi udělali největší koncentrační a likvidační tábor na světě pod názvem Svaz sovětských socialistických republik.
Narazíte-li na věc nebo věci, které vás udiví v tom, že jste si nemysleli, že židi jsou lháři nebo zloději, vrazi, ale zejména že to jsou agresivní paraziti, berte to jako dobré nastartování k četbě a prohlubování si pravdivých znalostí a informací vztahující se k židům, které se snaží držet a udržet co nejvíce pod pokličkou.
Dnes se podíváme na dvě kapitoly a to počátky židů do roku 322 a pak židy v období ionského panství.

Židi od počátku do roku 332

Dějiny. Od zkázy říše Judské a Jerusalema r. 586 př. Kr. národ isráélský byl roztržen ve tři části, sociálně i ideově se lišící: k potomstvu obyvatelstva někdejší říše severní, v němž převahu měli Samarité, jakkoli Galilaea a isráélská část Zájordání k nim se nepřichýlily, přistoupilo rozdružení obyvatelstva judského v zajatce babylónské a v pozůstalý ve vlasti lid, jejž spravoval babylónský úředník v Micpě. Nejlepší čásť národa meškala ovšem v Babylóně a v okolí, kdež jí bylo dovoleno obírati se zemědělstvím a záhy i obchodem, a z jejího středu vystoupil prorok Ezechiel, výmluvný hlasatel messiánské idey a buditel naděje do obnovy Jahvova království, chrámu a bohocty vytříbené. Naděje židů do brzkého návratu povzbuzovány úspěchy Kýra perského a předním mluvčím jejich byl prorok podle jména neznámý, nyní zvaný Deuterojesajou. Kýros také již r. 538 př. Kr. svolil, aby [Židé], majíce v čele Dávidovce Šešbacara nebo Sinbalucura a Zerubabela jakož i Josue z velekněžského rodu Cadokova, vrátili se do vlasti, obnovili Jerusalem a znovu nákladem královským zbudovali chrám. Téhož ještě roku odešla čásť židů do vlasti, kdež založili si samosprávnou obec (gola), dvanácti staršími spravovanou. Šešbacar byl v čele obce a zván >knížetem judským< . Přistěhovalci osadili se v Jerusalemě i po někdejším území judském a udržovali tuhé styky se židy v Babylóně pozůstalými a do Egypta odstěhovalými, z nichž vzala počátek židovská diaspora, ale vzdalovali se krajanů svých palestinských, kteří tudíž stížnostmi ke Kýrovi způsobili, že byla stavba chrámu zastavena. Ze zmatků, které provázely nastoupení Dareia I., vzrůstaly naděje na obnovu říše, jež hlavně budil prorok Cekarja, upíraje zraků svých na Zerubabela jako budoucího krále, ale druhá strana, vedená prorokem Haggaiem, spokojil a se dobudováním chrámu (520-516 př. Kr. ). Odtud skládali [Židé] v Jerusalemě a Babylónii náboženskou společnost, v jejímž čele stál velekněz z rodu Cadokova, ale rozhodující vrstvou zůstávali stále [Židé] babylónští, kteří záhy oddali se velkoobchodu a nabyli i u dvora královského mocného postavení. V Babylóně vypracován kodex kněžského zákona, jejž r. 458 kněz Ezrá přinesl se svolením královským do Jerusalema a pokoušel se upravovati řády v duchu jeho. Když však chtěl rozváděti sňatky s ženami cizího původu, potkal se s tuhým odporem; teprve když přišel královský komorník Nehemia s rozsáhlou plnou mocí krále Artaxerxa I., podařilo se r. 444 veškeren lid přísežně zavázati, že plniti bude ustanovení nového zákona. Přišed r. 432 po druhé, ohradil Nehemia Jerusslem.

Židi v době panství ionského

Odtud téměř po sto let není zpráv o dějinách židovských, kromě zavraždění Josuova skrze bratra jeho velekněze Eljašiba kol r. 400 př. Kr., začež uvalena skrze Peršany veliká daň na denní oběti v chrámě. Kol r. 350, snad v souvislosti s bojem Peršanův o Sidon a s Egyptem, byli mnozí [Židé] převedeni do Hyrkanie. R. 332 [Židé] poddali se Alexsndru Vel., čímž počíná doba >panství ionského< (malchút Javán). R. 320 [Židé] připojeni k Egyptu, při němž setrvali až do r. 198 př. Kr. Za této doby země osvětně i hmotně prospívala, jakkoli od r. 264 rozzuřil se o panství nad ní boj mezi Ptolemaii a Seleukovci. Když konečně tito zmocnili se země, zahájil r. 176 Antiochos III. utiskování židů, vyloupiv chrám a zaváděje řecké mravy, při čemž [Židé] řecky smýšlející jej podporovali. Antiochos IV. chtěl úplně vypleniti židovství, poručiv mimo jiné r. 168, aby konány byly oběti Diovi na oltáři chrámovém. Následkem byla vzpoura židů (viz Makkabejští), která skončila osvobozením země a dočasnou obnovou židovského národního státu. Ale rozbroje v panovnickém a spolu velekněžském rodě Hasmonovců, pak mezi stranami Saddokaeův a Farisaeů nedopustily, aby stát tento náležitě se konsolidoval; spíše značí roztržení židů, ježto [Židé] babylónští, jsouce parthskými poddanými, neměli jiné souvislosti s Jerusalemem kromě ryze náboženské, velekněz pak Onia IV., prchnuv do Egypta. založil tam v Leontopoli nový chrám, soutěžící s jerusalemským, a propůjčoval se za nástroj Ptolemaiu Filométoru v jeho politice syrské, protižidovské. Slabému Hasmonovci Hyrkanu II. postavil G. Iulius Caesar po bok Antipatra Edomského, jehož syna Héroda I. jmenoval r. 40 př. Kr. triumvir Antonius krále m židovským, ovšem pod svrchovaností římskou. Odtud vládli po půldruha století Hérodovci nad židy, buď v celku, buď v údělech, ale za stálého odporu národně smýšlející strany mezi židy. Již r. 37 př. Kr. vzal prokonsul syrský G. Sosius mocí Jerusalem, uvedl do něho Héroda a vložil do hradu Antonie římskou posádku. Vedle králů původu edomského ustanoveni v Jerusalemě římští prokurátoři, kteří s počátku vedli si šetrně ke zvláštnostem židovským, ale protivy mezi oběma hlavními stranami židovskými, mezi sebou nevraživými, byly příčinou, že se poměr židů k Římanům zhoršoval. Za vnuka Hérodova Agrippy poněkud poměry se uklidnily, když však po jeho smrti r. 44 po Kr. stali se prokurátorem Felix a po něm Gessius Florus, byli [Židé] drážděni hrabivostí a nevážností ke zvykům svým k brannému odporu. V čele snah těchto byla pokročilá strana >horlivců< nebo zélotů, která r. 66 přinutila Římany k opuštění Jerusalema a své odpůrce, >mírné< , krvavě jala se pronásledovati. Legát Vespasianus užil proti vzbouřeným židům zbraně, syn jeho Titus pak r. 70 vzav a zbořiv Jerusalem i chrám, odpor položil. Vedle statisíců židů, kteří zahynuli hladem i mečem, byli přečetní jiní odsouzeni ku práci v egyptských báních a k zápasům gladiatorským, dítky do 17 let do otroctví prodány. Ale odpor židů nebyl překonán. Již za Trajana jevily se příznaky vzrůstajícího národního záští, které propukly za Hadriana v nový odboj, vedený po tři léta, 132-135, Bar Kochbou. Původcem byly rabbínskě školy v Jabne, Lyddě a Tiberiadě, jehož hlava, učený Ben Akiba, pečoval o soubor předpisů náboženských (mišna) a horlivě povzbuzoval lid v nadějích messiánských. Ale fanatický boj, v němž půl millionu židů nalezlo smrť, skončil úplným vítězstvím Římanů. Ti, kdož přežili katastrofu, odstěhovali se a země po dlouhou dobu podobala se poušti. Se zánikem velekněžství za své vzala i národní autonomie židovská. Toliko jednou v roce, v den zkázy chrámu, dovoleno bylo židům navštěvovati městiště jerusalemské a truchliti nad pohřbenou minulostí. Středem židovského rozptýlení nebo diaspory stala se Alexandria, jejíž dvě východní pětiny hromadně obývány židovským obyvatelstvem, hledajícím výživy v obchodě. Odtud šířili se [Židé] po severní Africe a jižní Evropě, zakládajíce nábožensko-národní obce se školami nebo synagogami, zvláště ve větších městech a středech kupeckých, jako v Římě, Lugduně, Karthagině, Hispali, Londinii. Jiný proud vrhl se z Palestiny na sever do Damašku, Béryta, Tripole, Korintha. Z klesajícího Babylóna šířili se [Židé] po říši Parthské, hlavně do bohatě Seleukeie, kdež však kol r. 50 po Kr. vyhubeni byli krvavě spolčenými Řeky a Syry, soutěže se obávajícími. Tato východní čásť diaspory, samostatnější v názorech náboženských a méně výlučná, jala se s úspěchem šířiti židovské proselytství. Stopy samarijských zajatců z r. 738 a 721. př. Kr. sice dávno již zanikly, ale sa to ve dvojím směru lze pozorovati proselytské snahy, z Babylónie vycházející. Již v I. stol. po Kr. přijala židovství jedna z dynastií adiabenských v někdejší Assyrii, a po vyvrácení Jerusalema uchýlil se veliký počet židův do arsbského Jemena, kdež šířili nauku svou mezi arabským obyvatelstvem. Ještě ve 2. pol. XIX. stol. Halévy a Glaser navštívili v okolí Saby četné židovské osady dávného původu s obyvatelstvem naprosto zarabštěným. Působením židův odumírající moc Saby znova ožila, hlavně spojením s bohatým židovstvem v Nabataei a Egyptě, a z ní proudilo židovské proselytství i do protějších pobřeží afrických. Tu již zřejmě v popředí vystoupil vyvinutý kupecký smysl židů, toužících po pevném uhoštění ve vlasti nejvzácnějších obchodních předmětů starověkých, tuzemští pa k obchodnici a řemeslníci houfně k židovství přecházeli, tak že vrstvy z židovštěné převahy ve státu sabském nabyly, ba konečně i králové sami z těchto vrstev k vládě povoláváni. Než ve směrech své diaspory potkali se [Židé] s nepřítelem sice sourodým, ale svrchovaně nebezpečným, totiž s křesťany, kteří s počátku od Římanův a Řeků za sektu židovskou byli pokládáni. Když však křesťanství rychle mohutnělo přístupem z kruhův obyvatelstva římsko-řeckého a proti výlučnému židovství počalo nabývati ráz universální, vzniklo mezi oběma společnostmi náboženskými zášti, v němž [Židé] se přímo překonávali a proti křesťanům i s římskou mocí státní spojovali. Jakkoli stejně jako křesťané odmítali spoluúčastenství na státním náboženství, předpisujícím vzdávati císařům božské pocty, přece bylo postavení jejich ve II. a III. stol. lepši než křesťanů. Pronásledování neunikali ani oni, ale nikdy nemělo těch rozměrů Jako křesťanské. Za Domitiana [Židé] v Italii pronásledovaní odstěhovali se klidně do Hispanie. V Římě [Židé] nabývali postavení a práv propuštěnců, ba i římského občanství. Edikt Caracallův, jímž všichni svobodní obyvatelé říše Římské dosáhli občanství, zjednal židům právo konnubia, a talmúdské podání, dotýkajíc dobrodiní, jež císař Heliogabalus Antoninus židům prokazoval, má patrně ve zření buď Caracallu nebo otce jeho Septimia Severa, kteří oba Antoniny se nazývali. Tento příznivý poměr židů k Římanům trval až do Konstantina Vel. Když panovník tento přichýlil se ke křesťanům, bylo přirozeno, že osvojil si alespoň s části i stanovisko jejich proti židům. Již za prvých nástupců jeho, kteří ještě kolísali mezi athsnasianismem a arianismem, stěžován židům přístup do úřadů, Theodosius II. vyloučil již židy výslovně vedle kacířův a Samaritů ze všech úřadův a důstojenství i ze správ městských, zápověď pak tuto pojal Justinián I. do kodiku svého. Židům sice nebráněno žíti podle jejich zákona, ale důsledně prováděna zásada, aby byli vylučováni ze společenství s křesťany a žili v místně uzavřených částech městských, v Římě v pozdějším ghettu v dolní části pole Martova, vydané pravidelně zátopám tiberským, v Cařihradě v tak zvaném Steně.